Malý štrbský maraton

Ohlédnutí za Malým štrbským maratonem

Týden uběhl jako voda a po závodní emoce a endorfiny již konečně odeznhttps://www.facebook.com/maratonstrba/?fref=tsěli. Je čas na lehké ohlédnutí a zhodnocení. Přesně před sedmi dny jsme se s Jakubem postavili na start netypického závodu v krásné podtatranské obci Štrba. Závod se sice jmenuje maraton, ale jelikož je malý tak jeho vzdálenost je „pouze“ 31 km. Pro mně to byl zatím nejdelší závod v životě a zároveň tréninkový běh, který měl prověřit naši schopnost, sílu a vytrvalost před plánovaným podzimním maratonem.

Profil tratě byl relativně kopcovitý, nastoupali jsme 353 výškových metrů. Vybíhalo se ze Štrby a běželo se do Liptovské Tepličky, kde byla obrátka a po stejné trati se běželo zpět. Celá trať byla po asfaltové cestě za plného provozu (projelo max. 10 aut za celou dobu). Časté občerstvovací stanice byli bohatě zásobené vším, co běžci potřebují. Nechyběli houby na zvlažení těla, ionty, ovoce, čokoláda, minerální voda, sůl, cukr a samozřejmě voda. Každý závodník má jiný občerstvovací rituál. Zatímco Jakub nemusí v průběhu závodu nic jíst, tak já jsem si ráda otestovala sníst kousek banánu. V první polovině závodu jsem si na každé občerstvovačce vzala čerstvou houbu, protože bylo opravdu vedro a zavlažovala jsem si průběžně zátylek a hlavu a pila vodu vždy jenom trošku, aby v břichu nešplouchala a vzala si kousíček banánu, aby mi nevyhládlo. Hlad je totiž můj největší nepřítel. V druhé polovině za obrátkou jsem si preventivně otevřela první gel – ISOgel, který už mám otestovaný a vím, že s něj nebudu mít nepříjemný zážitek a zapila ho vodou z občerstvovačky. Na předposlední a poslední občerstvovačce jsem si vzala i iontový nápoj na doplnění potřebných látek. V posledním stoupání mě doháněla žízeň a tak jsem si pomalu vycumlala i druhý gel. Správné občerstvování mi zajistilo dostatek energie a zabránilo pocitu hladu a nechtěné dehydrataci.

Počasí bylo opravdu horké, ale jelikož trať byla lemovaná hustými lesy, dalo se místy hezky schovat do stínu. V průběhu druhé půlky závodu nás doprovázel nádherný výhled na Vysoké Tatry.Když už přišla menší krize, stačilo zvednout hlavu a majestátní hory mi dodali dostatek sil zabrat. Krize byla naštěstí jen chvilková, kdy jsem na 25 kilometru cítila lehké píchání v zádech a na zadním stehně. Lehce jsem místa prohmátla rukou a vše bylo v pořádku.

Po trati jelo spoustu cyklistů nejenom těch, co doprovázeli některé běžce, ale i náhodně kolemjedoucích, kteří nás podporovali milými slovy. V polovině závodu cestu lemovalo spousta dětí, kteří vytrvale řvali „tempo do toho, neboje sa ničoho“ a chtěli si plácat. Děti z plácnutí měli radost a já další energii do druhé poloviny závodu. Před cílem stálí místní a závodníci, kteří běželi desítku a povzbuzovali nás v posledních metrech běhu. Atmosféra, jak se na správný závod patří. Po doběhnutí do cíle na nás čekala účastníka medaile a občerstvení formou ovce, šťáv a vody.

Já měla ještě speciální doprovod. Poslední metry, mě doprovázel Jakub, který mě dokázal vyhecovat, a ještě jsem o kousek zrychlila. Čekal na mně už 17 minut, takže byl dostatečně odpočatý, a mohl běžet se mnou. 😀

Po závodě jsme se šli převléct a najíst do vedlejší hospody. Netradičně jsme počkali i na vyhodnocení. Běžně to neděláme, protože jsme hobby běžci a naše kategorie jsou velmi silně zastoupené, proto je těžké umístit se na stupni vítězů. Nikam jsme nespěchali a počkali jsme si na všechny věkové kategorie. Při vyhlašování žen do 34 let jsme zažili obrovské nečekané překvapení. Jelikož jsme se nepodívali na výsledky po doběhnutí, neměli jsme tušení, že jsem doběhla v pořadí třetí. Když zaznělo moje jméno, nechtělo se mi věřit vlastním uším a šla jsem s pokorou na stupně vítězů, kde jsem stála vedle úspěšné běžkyně Tünde Szabó. Závod běželo celkem 178 závodníků. Jakub doběhl s časem 2:20:35 na celkovém 34. místě. Já jsem trať zdolala za 2:37:05, byla jsem celkově 67 a 3. v kategorií. To byla jen třešnička na dortu za dobře odběhnutým závodem, v průběhu kterého jsme se oba cítili velmi příjemně a oba ho běželi rychleji, než jsme předpokládali.

Děkujeme za fotografie Matinovi Smolkovi

Naše cesta na maraton počkračuje, sledujte nás na Stravě:  Marta a Jakub a Facebooku

Může vás zajímat

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *