Maraton Frankfurt

Dali jsme to! Japampidoom!

Tisíce naběhaných kilometrů, roční intenzivní příprava směřovaná na maraton se konečně naplnila. 29. října jsme zaběhli maraton ve Frankfurtu nad Mohanem, který je považován za třetí nejrychlejší maraton na světě. Možná se ptáte, jaké to bylo. Následujícím řádky vám to zkusíme přiblížit z pohledu prvoběžce a trenéra.

Provoběžec Marta

Na tento den jsem se nesmírně těšila a zároveň jsme se bála. Den před během mě doprovázely smíšené pocity. Zvládnu to? Vydrží kolena? Co bolavé paty a vůbec hlava? Otázky, které mě doprovázely a intenzívně jsem nimi otravovala Jakuba. Ten jen opakoval: „Bude to bolet,“ stejně jako zkušení běžci. Z moudrých knih o dlouhém běhu jsme se dozvěděla totéž. Bude to bolet a vítězství je v pouze v hlavě. Startovala jsem v druhé vlně z pátého koridoru, kde měli být zařazení běžci s konečným časem pod čtyři hodiny. Říkala jsem si, co tady děláš? Po výstřelu nezbývalo nic jiného než běžet. Prvních pět kilometrů se mi vůbec nedařilo chytit tempo. Běželo se mi dobře, ale nechtěla jsem přepálit start. To ani nešlo, protože houf lidi vytvořil špunt a většina z nich běžela výrazně pomaleji než já. Asi po sedmi kilometrech se mi podařilo dostat se do tempa 5:10 na kilometr, které jsem si chtěla zachovat, co nejdéle to půjde. Samotnou mě překvapilo, že jsem ho udržela konstantní docela dlouho. Půlmaraton pod hodinu padesát mě potěšil, ale zároveň vylekal, jestli neběžím moc rychle. Skvělá atmosféra na trati mě však hnala vpřed. Krizový kilometr je prý 25 km, kde se to láme. Tato vzdálenost je signálem ano, máš na to, nebo dnes to opravdu nepůjde. Zde mě začalo píchat v koleni. První nepříjemná bolest, první otevřený gel a první banány na občerstvovačce. Od této chvíle jsem věděla, že začíná boj a myslela jsem na každý kilometr přede mnou. Tempo se mi pořád dařilo udržet. Třicátý kilometr byl mezníkem, kdy se mi do očí tlačili slzy tempo začalo klesat a obrovská bolest v koleni naznačovala, že je čas vzdát. Ještě pořád jsem byla před vodičem na čas 3:44:00 a bylo mi líto ukončit závod, ale zdraví je zdraví. V tom jsem se pozastavila na občerstvovačce a krátké zastavení kolenu výrazně prospělo a já mohla běžet dál. Cítila jsem se nesmrtelná, asi další dva kilometry, kde bolest začala být nesnesitelná a přidala se bolest achilovky. Kupodivu jsem se cítila silná a v hlavě jsem si opakovala to dáš, vydrž, už jen pár kilometrů do cíle. Necítila jsem slabost nebo nedostatek energie, zužovala mě pouze bolest noh. Zastavila jsem se udělala jsem pár dřepů a běžela dál. Když moje rychlost klesala a bolest se zvyšovala nebála jsem se zastavit udělat pár dřepů a s novou silou opět běžet dál. Posledních deset kilometrů se tato taktika projevila jako nejúčinnější a nejefektivnější. Nejdelší kilometry v mém životě byly poslední tři. Myslela jsem, že to „napálím“ dám do toho vše a grandiózně ukončím svůj první maraton. Táto myšlenka mi v hlavě držela, až do konce až na to, že napálení rychlosti se nekonalo, pouze její udržování. Poslední kilometry lemovali trať fanoušci, kteří nás podporovali, řvali naše jména a snažili se nás do cíle posunout milými slovy. Pomohlo to. Do haly, kde byl finiš jsem vběhla s pajdavou nohou, šílenou bolestí v koleni a achilovce a na červeném koberci mě doprovázely všemožné emoce až jsem se rozbrečela. Brečela jsem ani nevím proč. Radost z dokončení závodu, neskutečný pocit vítězství samé nad sebou, neuvěřitelná bolest. To vše se jednu chvíli smíchalo dohromady a pokorně jsem si odcházela pro zaslouženou odměnu – krásnou medaili. Chvíli jsme čekali venku ve větru a dešti, což způsobilo ztuhnutí všech svalů. Dezorientovaná a bolavá jsem se přesunula do úschovny a s brekem jsem volala Jakubovi ať si pro mě přijde. Přišel obejmula jsem ho a poděkovala jsem mu. Taky jsem mu popřála k neuvěřitelnému výkonu 3:16: !!! Zvedl mě ze země a pomohl mi dojít si pro pivo. Skvělý zážitek, plný zkoušek. Dnes je den po závodů a já pořád nemůžu moc chodit. Bolí to, bolí mě téměř každý sval na mém těle, ale jsem šťastná. Šťastná, že jsem dokázala porazit sama sebe, našla jsem v sobě síly o kterých jsem netušila, že jsou ve mně. Maraton doporučuji všem, kteří poctivě trénuji a mají chuť zažit opravdový očistec na zemi. Díky trenére a díky mé drahé já, za skvělý výkon 3:47:53.

 

Maraton za 3:16:04? Rychlý Frankfurt!

Třetí maraton a konečně čas, který stojí za to. Po dvou maratonech, na které jsem se nepřipravil ideálně – Praha 12.5.2013 za 4:01, kdy jsem z během teprve začínal a bez pořádného tréninku se vrhl do maratonu a podle toho to dopadlo. Druhý maraton, tentokrát v Athénách 8.11.2015, byl ovlivněn tréninkovým výpadkem po lehkém zranění paty, ale závod jsem si užil v čase 3:50.

Na poslední maraton jsem se hlavně díky Martě konečně připravil lépe a také to bylo poznat na výsledku. Příprava spočívala hlavně ve zvýšení objemů na necelých 50 km týdně, které nebyly jen během, ale zároveň i zapojením kola, na kterém si odpočinuly namáhané nohy. Objemové běhy doplnil trénink na dráze 2x týdně, technika, síla, rychlost… I přes tréninkovou únavu jsme dokázali naladit formu na Malý Štrbský Maraton, naši generálku, 31 km pod Tatrami. Tam jsme si ověřili, že maraton můžeme zvládnout, a to i v dobrém čase. Poslední generálkou bylo 10 mil Brnem, kde jsem si potvrdil formu a věděl jsem, že do maratonu můžu lehce trénovat a hlavně odpočívat.

Den maratonu jsme začali vydatnou snídaní zhruba 3 hodiny před startem. Po snídani jsme se procházkou přesunuli do prostoru startu, kde jsme se převlékli do závodního a kvůli zimě a větru nasadili pytel a po velmi rychlém rozběhání utíkali do koridoru. Startoval jsem z první vlny a druhého koridoru s plánovaným cílovým časem od 3:10 do 3:30. Prvních 7 km bylo kvůli velkému počtu závodníků dost náročných. Nemohl jsem si chytit stabilní tempo, což se mi podařilo až na zmíněným 7 km. Díky velké skupině jsem se úspěšně vyhýbal větru a postupně překonával kilometry. Se zvláštním pocitem jsem v solidním čase doběhl na půlmaraton (1:37:03) a pokračoval jsem dál. Do 30 km šlo vše pořád dobře a pomalu jsem začal pociťovat lehké bolesti nohou. Od 20 km jsem pravidelně každých 5 km dával gel, takže energeticky jsem na tom byl velice dobře. Kolem 35 km jsem cítil první menší krizi, ale naštěstí jsem ji překonal díky mnoha fanouškům v oněch místech. Musím uznat, že se kilometry prodlužovali. Na 38 km jsem si dal poslední gel (pro jistotu) a s vidinou cíle jsem se snažil ještě trochu zrychlit. To se mi povedlo po 40 km, kde jsem začínal předbíhat jednoho běžce za druhým. Tempo se mi podařilo udržet a závod dokončit sprintem plnou Messe halle. Pohled na časomíru mi udělal nesmírnou radost a pomalu jsem se přesunul k medailím a po závodnímu občerstvení. Nealko pivo bylo po náloži sladkých gelů jasná volba. Poté rychle do šatny, obléct a vyhlížet další členy z týmu.

 

Může vás zajímat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *