Běh na opravdu dlouhou trať aneb když se běžci berou

Začátek sezóny klepe na dveře, nejen ty běžecké, ale i svatební.  Náš den „D“ jsme vybrali v říjnu a nyní vám ho rádi přiblížíme.

Začalo to zásnubami. Nebojte se, žádná romantika typu svíčky na dráze, klenutí na tréninku, ani v cíli závodu se nekonala. Jak to proběhlo si necháme pro sebe. Následoval oznam rodičům, což jsme nějak zvládli a začali jsme s přípravami.

Od začátku, kdy jsme plánovali naši svatbu jsme věděli, že si ji především chceme užít a mít ji lehce spojenou s během. Jelikož jsme oba sportovci a já navíc milovnice folklóru a tradic, snažili jsme se vše skloubit.

První krok byla volba svatebního oznámení. Ve spolupráci s kamarádem grafikem jsme připravili návrh ve formě startovního čísla. Jsme smíšený Česko-slovenský pár, proto jsme se rozhodli tento motiv přenést i na kartu, která oznámí tuto krásnou novinu všem blízkým. Zvolili jsme elegantní styl, aby bylo jasné, že jde o velkou slávu. Zároveň těm, kteří ví, jak to chodí na běžeckých závodech připomnělo právě ono číslo běžce. Naše, v tuto chvíli bylo jedno pro oba a je jasné jaké to bylo. Pro lepší pochopení, kdo, kdy se má kam dostavit jsme připravili doplňující kartičky s pozváním k svatebnímu stolu, či na večerní pařbu.

Místo

Svatba v říjnu nedává moc možností, proto jsme se rozhodli pro interiér. Mě už dávno (právě ve škole lidového tance) okouzlil zrekonstruovaný prostor bývalé sýpky v Medlánkách, kde jsem si představovala tu romantiku, při prvním novomanželském tanci. Klaplo to! Prostor byl dostupný a my jsme mohli plánovat další kroky.

Jak to už bývá každé nevěsty i já měla své sny o dlouhých bílých šatech, kytce, a především svatbě v kostele. Jakub je skvělý a přistoupil dokonce na svatební obřad se mší svatou a mně se splnil sen, jak mě tatínek vedl k oltáři.

Po východu z kostela pro nás kamarádi připravili malé překvapení. Do společného života jsme opravdu vběhli a společně jsme proběhli cílovou pásku až do stanice s našim společným příjmením Čtvrtníčkovi.

S během jsme to nechtěli moc přehánět, ale bylo téměř žádoucí zajít se vyfotit na místo, kde jsme se poznali a trávili spoustu společných chvil. Vytvořili jsme tak nádherné fotky na dráze, které nám spojení s během bude připomínat do konce života.

 

Je tradici, že hosté ze svatby neodchází s prázdnou. Většinou dostanou výslužku, či perníček s datem svatby novomanželů. My jsme zvolili jak jinak účastnické medaile. Nebyly úplně obyčejné, ale byla to oboustranná píšťalka s nápisem „Až do posledního hvizdu“. Tento netradiční dárek jsme připravili všem hostům vedle jmenovky. Hned je všichni začali zkoumat a místo klepání na skleničky, aby nás vyzvali k polibku začali téměř všichni pískat a skončili až když jsme se políbili. A to byl začátek neskutečné jízdy, kterou doprovázelo krájení koblihového dortu, dobrého pití, jídla, zábavy a tanečních kreací, až do brzkých ranních hodin. Děkujeme rodině a přátelům, že s námi strávili náš nádherný den! Naše momenty zvěčnili Nikol a René z Double Exposure Galérií ze svatby si můžete prohlédnout zde: http://www.doubleexposure.cz/2017/10/21/marta-a-jakub/

 

 

Může vás zajímat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *