Běh na opravdu dlouhou trať aneb když se běžci berou

Začátek sezóny klepe na dveře, nejen ty běžecké, ale i svatební.  Náš den „D“ jsme vybrali v říjnu a nyní vám ho rádi přiblížíme.

Začalo to zásnubami. Nebojte se, žádná romantika typu svíčky na dráze, klenutí na tréninku, ani v cíli závodu se nekonala. Jak to proběhlo si necháme pro sebe. Následoval oznam rodičům, což jsme nějak zvládli a začali jsme s přípravami.

Od začátku, kdy jsme plánovali naši svatbu jsme věděli, že si ji především chceme užít a mít ji lehce spojenou s během. Jelikož jsme oba sportovci a já navíc milovnice folklóru a tradic, snažili jsme se vše skloubit.

První krok byla volba svatebního oznámení. Ve spolupráci s kamarádem grafikem jsme připravili návrh ve formě startovního čísla. Jsme smíšený Česko-slovenský pár, proto jsme se rozhodli tento motiv přenést i na kartu, která oznámí tuto krásnou novinu všem blízkým. Zvolili jsme elegantní styl, aby bylo jasné, že jde o velkou slávu. Zároveň těm, kteří ví, jak to chodí na běžeckých závodech připomnělo právě ono číslo běžce. Naše, v tuto chvíli bylo jedno pro oba a je jasné jaké to bylo. Pro lepší pochopení, kdo, kdy se má kam dostavit jsme připravili doplňující kartičky s pozváním k svatebnímu stolu, či na večerní pařbu.

Místo

Svatba v říjnu nedává moc možností, proto jsme se rozhodli pro interiér. Mě už dávno (právě ve škole lidového tance) okouzlil zrekonstruovaný prostor bývalé sýpky v Medlánkách, kde jsem si představovala tu romantiku, při prvním novomanželském tanci. Klaplo to! Prostor byl dostupný a my jsme mohli plánovat další kroky.

Jak to už bývá každé nevěsty i já měla své sny o dlouhých bílých šatech, kytce, a především svatbě v kostele. Jakub je skvělý a přistoupil dokonce na svatební obřad se mší svatou a mně se splnil sen, jak mě tatínek vedl k oltáři.

Po východu z kostela pro nás kamarádi připravili malé překvapení. Do společného života jsme opravdu vběhli a společně jsme proběhli cílovou pásku až do stanice s našim společným příjmením Čtvrtníčkovi.

S během jsme to nechtěli moc přehánět, ale bylo téměř žádoucí zajít se vyfotit na místo, kde jsme se poznali a trávili spoustu společných chvil. Vytvořili jsme tak nádherné fotky na dráze, které nám spojení s během bude připomínat do konce života.

 

Je tradici, že hosté ze svatby neodchází s prázdnou. Většinou dostanou výslužku, či perníček s datem svatby novomanželů. My jsme zvolili jak jinak účastnické medaile. Nebyly úplně obyčejné, ale byla to oboustranná píšťalka s nápisem „Až do posledního hvizdu“. Tento netradiční dárek jsme připravili všem hostům vedle jmenovky. Hned je všichni začali zkoumat a místo klepání na skleničky, aby nás vyzvali k polibku začali téměř všichni pískat a skončili až když jsme se políbili. A to byl začátek neskutečné jízdy, kterou doprovázelo krájení koblihového dortu, dobrého pití, jídla, zábavy a tanečních kreací, až do brzkých ranních hodin. Děkujeme rodině a přátelům, že s námi strávili náš nádherný den! Naše momenty zvěčnili Nikol a René z Double Exposure Galérií ze svatby si můžete prohlédnout zde: http://www.doubleexposure.cz/2017/10/21/marta-a-jakub/

 

 

Continue Reading

Maraton Frankfurt

Dali jsme to! Japampidoom!

Tisíce naběhaných kilometrů, roční intenzivní příprava směřovaná na maraton se konečně naplnila. 29. října jsme zaběhli maraton ve Frankfurtu nad Mohanem, který je považován za třetí nejrychlejší maraton na světě. Možná se ptáte, jaké to bylo. Následujícím řádky vám to zkusíme přiblížit z pohledu prvoběžce a trenéra.

Provoběžec Marta

Na tento den jsem se nesmírně těšila a zároveň jsme se bála. Den před během mě doprovázely smíšené pocity. Zvládnu to? Vydrží kolena? Co bolavé paty a vůbec hlava? Otázky, které mě doprovázely a intenzívně jsem nimi otravovala Jakuba. Ten jen opakoval: „Bude to bolet,“ stejně jako zkušení běžci. Z moudrých knih o dlouhém běhu jsme se dozvěděla totéž. Bude to bolet a vítězství je v pouze v hlavě. Startovala jsem v druhé vlně z pátého koridoru, kde měli být zařazení běžci s konečným časem pod čtyři hodiny. Říkala jsem si, co tady děláš? Po výstřelu nezbývalo nic jiného než běžet. Prvních pět kilometrů se mi vůbec nedařilo chytit tempo. Běželo se mi dobře, ale nechtěla jsem přepálit start. To ani nešlo, protože houf lidi vytvořil špunt a většina z nich běžela výrazně pomaleji než já. Asi po sedmi kilometrech se mi podařilo dostat se do tempa 5:10 na kilometr, které jsem si chtěla zachovat, co nejdéle to půjde. Samotnou mě překvapilo, že jsem ho udržela konstantní docela dlouho. Půlmaraton pod hodinu padesát mě potěšil, ale zároveň vylekal, jestli neběžím moc rychle. Skvělá atmosféra na trati mě však hnala vpřed. Krizový kilometr je prý 25 km, kde se to láme. Tato vzdálenost je signálem ano, máš na to, nebo dnes to opravdu nepůjde. Zde mě začalo píchat v koleni. První nepříjemná bolest, první otevřený gel a první banány na občerstvovačce. Od této chvíle jsem věděla, že začíná boj a myslela jsem na každý kilometr přede mnou. Tempo se mi pořád dařilo udržet. Třicátý kilometr byl mezníkem, kdy se mi do očí tlačili slzy tempo začalo klesat a obrovská bolest v koleni naznačovala, že je čas vzdát. Ještě pořád jsem byla před vodičem na čas 3:44:00 a bylo mi líto ukončit závod, ale zdraví je zdraví. V tom jsem se pozastavila na občerstvovačce a krátké zastavení kolenu výrazně prospělo a já mohla běžet dál. Cítila jsem se nesmrtelná, asi další dva kilometry, kde bolest začala být nesnesitelná a přidala se bolest achilovky. Kupodivu jsem se cítila silná a v hlavě jsem si opakovala to dáš, vydrž, už jen pár kilometrů do cíle. Necítila jsem slabost nebo nedostatek energie, zužovala mě pouze bolest noh. Zastavila jsem se udělala jsem pár dřepů a běžela dál. Když moje rychlost klesala a bolest se zvyšovala nebála jsem se zastavit udělat pár dřepů a s novou silou opět běžet dál. Posledních deset kilometrů se tato taktika projevila jako nejúčinnější a nejefektivnější. Nejdelší kilometry v mém životě byly poslední tři. Myslela jsem, že to „napálím“ dám do toho vše a grandiózně ukončím svůj první maraton. Táto myšlenka mi v hlavě držela, až do konce až na to, že napálení rychlosti se nekonalo, pouze její udržování. Poslední kilometry lemovali trať fanoušci, kteří nás podporovali, řvali naše jména a snažili se nás do cíle posunout milými slovy. Pomohlo to. Do haly, kde byl finiš jsem vběhla s pajdavou nohou, šílenou bolestí v koleni a achilovce a na červeném koberci mě doprovázely všemožné emoce až jsem se rozbrečela. Brečela jsem ani nevím proč. Radost z dokončení závodu, neskutečný pocit vítězství samé nad sebou, neuvěřitelná bolest. To vše se jednu chvíli smíchalo dohromady a pokorně jsem si odcházela pro zaslouženou odměnu – krásnou medaili. Chvíli jsme čekali venku ve větru a dešti, což způsobilo ztuhnutí všech svalů. Dezorientovaná a bolavá jsem se přesunula do úschovny a s brekem jsem volala Jakubovi ať si pro mě přijde. Přišel obejmula jsem ho a poděkovala jsem mu. Taky jsem mu popřála k neuvěřitelnému výkonu 3:16: !!! Zvedl mě ze země a pomohl mi dojít si pro pivo. Skvělý zážitek, plný zkoušek. Dnes je den po závodů a já pořád nemůžu moc chodit. Bolí to, bolí mě téměř každý sval na mém těle, ale jsem šťastná. Šťastná, že jsem dokázala porazit sama sebe, našla jsem v sobě síly o kterých jsem netušila, že jsou ve mně. Maraton doporučuji všem, kteří poctivě trénuji a mají chuť zažit opravdový očistec na zemi. Díky trenére a díky mé drahé já, za skvělý výkon 3:47:53.

 

Maraton za 3:16:04? Rychlý Frankfurt!

Třetí maraton a konečně čas, který stojí za to. Po dvou maratonech, na které jsem se nepřipravil ideálně – Praha 12.5.2013 za 4:01, kdy jsem z během teprve začínal a bez pořádného tréninku se vrhl do maratonu a podle toho to dopadlo. Druhý maraton, tentokrát v Athénách 8.11.2015, byl ovlivněn tréninkovým výpadkem po lehkém zranění paty, ale závod jsem si užil v čase 3:50.

Na poslední maraton jsem se hlavně díky Martě konečně připravil lépe a také to bylo poznat na výsledku. Příprava spočívala hlavně ve zvýšení objemů na necelých 50 km týdně, které nebyly jen během, ale zároveň i zapojením kola, na kterém si odpočinuly namáhané nohy. Objemové běhy doplnil trénink na dráze 2x týdně, technika, síla, rychlost… I přes tréninkovou únavu jsme dokázali naladit formu na Malý Štrbský Maraton, naši generálku, 31 km pod Tatrami. Tam jsme si ověřili, že maraton můžeme zvládnout, a to i v dobrém čase. Poslední generálkou bylo 10 mil Brnem, kde jsem si potvrdil formu a věděl jsem, že do maratonu můžu lehce trénovat a hlavně odpočívat.

Den maratonu jsme začali vydatnou snídaní zhruba 3 hodiny před startem. Po snídani jsme se procházkou přesunuli do prostoru startu, kde jsme se převlékli do závodního a kvůli zimě a větru nasadili pytel a po velmi rychlém rozběhání utíkali do koridoru. Startoval jsem z první vlny a druhého koridoru s plánovaným cílovým časem od 3:10 do 3:30. Prvních 7 km bylo kvůli velkému počtu závodníků dost náročných. Nemohl jsem si chytit stabilní tempo, což se mi podařilo až na zmíněným 7 km. Díky velké skupině jsem se úspěšně vyhýbal větru a postupně překonával kilometry. Se zvláštním pocitem jsem v solidním čase doběhl na půlmaraton (1:37:03) a pokračoval jsem dál. Do 30 km šlo vše pořád dobře a pomalu jsem začal pociťovat lehké bolesti nohou. Od 20 km jsem pravidelně každých 5 km dával gel, takže energeticky jsem na tom byl velice dobře. Kolem 35 km jsem cítil první menší krizi, ale naštěstí jsem ji překonal díky mnoha fanouškům v oněch místech. Musím uznat, že se kilometry prodlužovali. Na 38 km jsem si dal poslední gel (pro jistotu) a s vidinou cíle jsem se snažil ještě trochu zrychlit. To se mi povedlo po 40 km, kde jsem začínal předbíhat jednoho běžce za druhým. Tempo se mi podařilo udržet a závod dokončit sprintem plnou Messe halle. Pohled na časomíru mi udělal nesmírnou radost a pomalu jsem se přesunul k medailím a po závodnímu občerstvení. Nealko pivo bylo po náloži sladkých gelů jasná volba. Poté rychle do šatny, obléct a vyhlížet další členy z týmu.

 

Continue Reading

Příprava na maraton je ve finále

Po dlouhém létě se začíná ochlazovat a maraton se přiblížil. V hlavě se honí otázky jako: máme dost natrénováno? Snad. Generálka na malém Štrbském maratonu (31km) dopadla nad očekávání dobře, ale na vavřínech jsme neusnuli a pokračovali v tréninku. Martě se daří naběhávat dost kilometrů a úspěšně se vyhýbat všem zdravotním problémům, ačkoliv do únavy se dostáváme pravidelně. Jak víme, za poslední měsíc už se nenatrénuje tolik, aby to zásadně změnilo průběh závodu, takže nás čekají poslední dva závody. První je 10 mil Brnem, vyhlídkový závod centrem Brna a klasicky první středu v měsíci Vítkovská desítka. V rámci tréninku půjdeme do maratonu ještě jeden dlouhý běh v maratonském tempu a klasické úterní a čtvrteční tréninky hlavně intervalové, technické, posilovací a další dráhové motivy. Poslední dny před maratonem budou ve znamení odpočinku a regenerace. Po maratonu pomalu přejdeme do zimního režimu. Dlouhé pomalé běhy, hodně odpočinku po maratonu, posilovna a bazén. Rozbití stereotypu v zimě je důležité pro nabrání psychických sil na další sezonu. Posilovna pomůže nabrat ztracené svaly a vyrovná běžecké dysbalance. Ve vodě si tělo odpočine a správné dýchaní při plavání pomůže nabrat sílu dýchacím svalům.

Continue Reading

Malý štrbský maraton

Ohlédnutí za Malým štrbským maratonem

Týden uběhl jako voda a po závodní emoce a endorfiny již konečně odeznhttps://www.facebook.com/maratonstrba/?fref=tsěli. Je čas na lehké ohlédnutí a zhodnocení. Přesně před sedmi dny jsme se s Jakubem postavili na start netypického závodu v krásné podtatranské obci Štrba. Závod se sice jmenuje maraton, ale jelikož je malý tak jeho vzdálenost je „pouze“ 31 km. Pro mně to byl zatím nejdelší závod v životě a zároveň tréninkový běh, který měl prověřit naši schopnost, sílu a vytrvalost před plánovaným podzimním maratonem.

Profil tratě byl relativně kopcovitý, nastoupali jsme 353 výškových metrů. Vybíhalo se ze Štrby a běželo se do Liptovské Tepličky, kde byla obrátka a po stejné trati se běželo zpět. Celá trať byla po asfaltové cestě za plného provozu (projelo max. 10 aut za celou dobu). Časté občerstvovací stanice byli bohatě zásobené vším, co běžci potřebují. Nechyběli houby na zvlažení těla, ionty, ovoce, čokoláda, minerální voda, sůl, cukr a samozřejmě voda. Každý závodník má jiný občerstvovací rituál. Zatímco Jakub nemusí v průběhu závodu nic jíst, tak já jsem si ráda otestovala sníst kousek banánu. V první polovině závodu jsem si na každé občerstvovačce vzala čerstvou houbu, protože bylo opravdu vedro a zavlažovala jsem si průběžně zátylek a hlavu a pila vodu vždy jenom trošku, aby v břichu nešplouchala a vzala si kousíček banánu, aby mi nevyhládlo. Hlad je totiž můj největší nepřítel. V druhé polovině za obrátkou jsem si preventivně otevřela první gel – ISOgel, který už mám otestovaný a vím, že s něj nebudu mít nepříjemný zážitek a zapila ho vodou z občerstvovačky. Na předposlední a poslední občerstvovačce jsem si vzala i iontový nápoj na doplnění potřebných látek. V posledním stoupání mě doháněla žízeň a tak jsem si pomalu vycumlala i druhý gel. Správné občerstvování mi zajistilo dostatek energie a zabránilo pocitu hladu a nechtěné dehydrataci.

Počasí bylo opravdu horké, ale jelikož trať byla lemovaná hustými lesy, dalo se místy hezky schovat do stínu. V průběhu druhé půlky závodu nás doprovázel nádherný výhled na Vysoké Tatry.Když už přišla menší krize, stačilo zvednout hlavu a majestátní hory mi dodali dostatek sil zabrat. Krize byla naštěstí jen chvilková, kdy jsem na 25 kilometru cítila lehké píchání v zádech a na zadním stehně. Lehce jsem místa prohmátla rukou a vše bylo v pořádku.

Po trati jelo spoustu cyklistů nejenom těch, co doprovázeli některé běžce, ale i náhodně kolemjedoucích, kteří nás podporovali milými slovy. V polovině závodu cestu lemovalo spousta dětí, kteří vytrvale řvali „tempo do toho, neboje sa ničoho“ a chtěli si plácat. Děti z plácnutí měli radost a já další energii do druhé poloviny závodu. Před cílem stálí místní a závodníci, kteří běželi desítku a povzbuzovali nás v posledních metrech běhu. Atmosféra, jak se na správný závod patří. Po doběhnutí do cíle na nás čekala účastníka medaile a občerstvení formou ovce, šťáv a vody.

Já měla ještě speciální doprovod. Poslední metry, mě doprovázel Jakub, který mě dokázal vyhecovat, a ještě jsem o kousek zrychlila. Čekal na mně už 17 minut, takže byl dostatečně odpočatý, a mohl běžet se mnou. 😀

Po závodě jsme se šli převléct a najíst do vedlejší hospody. Netradičně jsme počkali i na vyhodnocení. Běžně to neděláme, protože jsme hobby běžci a naše kategorie jsou velmi silně zastoupené, proto je těžké umístit se na stupni vítězů. Nikam jsme nespěchali a počkali jsme si na všechny věkové kategorie. Při vyhlašování žen do 34 let jsme zažili obrovské nečekané překvapení. Jelikož jsme se nepodívali na výsledky po doběhnutí, neměli jsme tušení, že jsem doběhla v pořadí třetí. Když zaznělo moje jméno, nechtělo se mi věřit vlastním uším a šla jsem s pokorou na stupně vítězů, kde jsem stála vedle úspěšné běžkyně Tünde Szabó. Závod běželo celkem 178 závodníků. Jakub doběhl s časem 2:20:35 na celkovém 34. místě. Já jsem trať zdolala za 2:37:05, byla jsem celkově 67 a 3. v kategorií. To byla jen třešnička na dortu za dobře odběhnutým závodem, v průběhu kterého jsme se oba cítili velmi příjemně a oba ho běželi rychleji, než jsme předpokládali.

Děkujeme za fotografie Matinovi Smolkovi

Naše cesta na maraton počkračuje, sledujte nás na Stravě:  Marta a Jakub a Facebooku

Continue Reading

Máme to za sebou! Trail Sázava

Včera (24. 6.) jsme zaběhli náš opravdu první pořádný trailový závod na 15 km. I když jsme podle popisu tratě věděli, co nás čeká a nemine netušili jsme kolik nástrah a krás závod ještě skrývá. Po startovním výstřelu jsme běželi asi čtyři sta metrů po prašné cestě a následovalo první stoupaní na kopec Medník. První a zároveň nejdelší stoupání. Zpočátku se zdálo, že půjde o delší kopeček a opravdu jsem nechtěla zvednout hlavu výš, než abych viděla na tři metry před sebe. Najednou jsem chtěla mít rozhled zvedla jsem hlavu a přede mnou se objevila zeď po které jsme měli běžet přibližně 1,5 km. Hlavou mi proletělo pár sprostých slov, pár motivačních sloganů „to dáš“ „běž“ „nezastavuj“, ale opravdu to nešlo a běh se změnil na svižnou chůzi. V tomto kopci se mi podařilo předběhnout pár soupeřů nikoli soupeřek.  Po náročném nekonečném výběhu následoval těžký technický seběh po skalách a kořenech. Jak už to v trailových závodech bývá, celých 15 kilometrů se neslo v znamení „do kopce z kopce“. Když jsem si myslela, že nás už nic nemůže překvapit objevili se vysoké schody naštěstí směrem dolů. Zde jsem si jen oddechla v duchu zasmála a běžela dál. Poslední tři kilometry byli podél řeky Sázavy a opět se znenadání objevili schody nahoru a dolů. Zde se už motali turisti a malá holčička s údivným výrazem v tváří stala jako zamražená a nevěděla co má dělat, když se vyrojilo stádo běžců. Naštěstí stála dost dlouho na to, abychom kolem ní bezpečně proběhli. Posledních pět set metrů už tvořila rovina prašnou cestou, kde těšně před cílem skandovali nejen dospělí ale i děti. Nejlepší bylo dítě, které řvalo: „de-vá-de-sát-pět-ko-běž!“ Než dokončilo svůj pokřik a já jsem si uvědomila, že řve na mně, pokořila jsem cílovou rovinku. V cíli na mě už třináct minut čekala moje největší odměna – pusa od Jakuba a sladká tečka za závodem – rakvička. Závod jsme si oba užili na maximum. Jakub doběhl celkově devátý, sedmý v kategorií s časem 1:15:23 a já jsem strávila na trati 1:28:44 a doběhla jsem jako desátá žena a osmá v kategorií. Děkujme pořadatelům za nádhernou zkušenost a doporučujeme všem, aby si podobný závod vyzkoušeli. Člověk projde jistým očistcem a uvědomí si, kam až může zajít.

Co jsme dělali po závodě?

Po doběhnutí do cíle jsme doplnili tekutiny, minimálně litr vody každý. Jakub mě přivítal s pivem v ruce. Jak jinak s oznámením domů řídíš ty. Pořadatelé si pro všechny připravili domácí rakvičku s fantastickou domácí šlehačkou, které nešlo odolat. Poslali jsme tam také proteinovou tyčinku a pomalu se přesunuli převlíct. Potom jsme čekali na vyhlášení výsledků. Díky krásném počasí jsme leželi na dece vedle cíle a povzbuzovali děti v dětských závodech, či poslední závodníky z dlouhé trasy. Atmosféra byla skvělá. Doma jsme svaly zregenerovali střídavou ledovou a teplou sprchou (4 opakování) a na urychlení regenerace jsme si vzali odzkoušené BCAA a ZMA od My protein. Sluníčko nás zmohlo tak jsme jen odpočívali a šli včas spát.

 

Continue Reading

Čekají nás trailové závody!

Tento týden jsme ses Martou dostali do poněkud neobvyklé situace. Alespoň pro nás. V sobotu (zítra) nás čeká první delší trailový závod. Ano, je to zvláštní. Ačkoliv běháme už nějaký ten pátek, podobné závody se nám tak nějak vyhýbali. Podle organizátorů bude trať v krásném prostředí okolí řeky Sázavy (video: https://youtu.be/PbIgkB92odQ). Kromě toho, že to bude hezké, tak to asi bude i těžké. Kopce nahoru dolů, úzké cesty, kameny a kořeny. A 16 km k tomu. Dobře, těšíme se a taky máme trochu obavu z toho, jaké to bude. Je to zvláštní pocit, který jsme už dlouho neměli. Asi takový jako před prvním půlmaratonem. Každopádně zítra se do toho opřeme a zkusíme z toho dostat maximum. Dnes už nás čeká jen klusání, odpočinek a hodně vody. Report ze závodu bude (snad) v neděli.

Continue Reading

Jak se pořád zlepšovat?

Běh se stal fenoménem, který válcuje celou planetu. Běhají staří, běhají mladí, děti, těhotné ženy, téměř všichni. Z hobby běžců se stávají závodníci, ale přesto se tréninku nevěnují tak jak by měli. Po několika splněných cílech a úspěších se chtějí posouvat dál. Touha často nestačí. V určitém období se objeví stagnace. U někoho dřív u někoho později. Ptáte se, co vám pomůže posouvat se dál a i když malými krůčky, tak se pořád zlepšovat? Univerzální odpověď snad neexistuje, ale u velké částí běžců je to jednoznačně trénink běžecké techniky.

Abeceda

Děti se ve škole učí písmenko po písmenko, aby mohli přečíst souvislý text. Stejně tak běžci by měli ovládat běžeckou abecedu, která obsahuje několik prvků. Ty když napojíme za sebe, vznikne krásný běžecký krok. Všimněte si závodníků na předních příčkách vašeho oblíbeného závodu, jak natahují nohy dopředu, vzadu jim jdou lehce do zakopnutí a jejích pohyb vychází z kotníků, neskáčou do výšky, ale elegantně se posouvají vpřed. Mají za sebou obrovský výkon a pořád u běhu vypadají lehce jako pírko. Ano i vy můžete běhat bez námahy, ale to chce trénink. Běžecký krok je v podstatě souvislý pohyb, který pozůstává z několika prvků.
Základní prvky abecedy se můžete naučit i sami, ale určitě je doporučeno mít dohled trenéra. Jako u každého sportu je důležité správně provedení, aby se eliminovala možnost zranění, případně dlouhodobého poškození. Ono i takové obyčejné zakopávaní bez předklonu je docela věda. Když vás nikdo neupozorní, že se předkláníte, tak si to sami ani nemusíte uvědomit, pak celé cvičení děláte v podstatě zbytečně. A takhle by se dalo mluvit o všech prvcích.

A co s rukama?

Pokud patříte mezi běžce, kteří si ruce jenom „nesou“, tak se ubíráte o cennou a významnou pomocnou sílu. Správný pohyb rukou při běhu vám může pěkně držet a dokonce udávat tempo. Když už máte pocit, že nemůžete zrychlit, zkuste rozhoupat ruce rychlejším pohybem dopředu a dozadu a uvidíte, jaké změny se budou dít. Nesprávné držení rukou vás může vyhodit z osy a místo toho, aby vám poskytovali pomoc, vás bude jejích nadbyteční pohyb zpomalovat a vysilovat. Přivlastněte si přirozený běžecký pohyb paží a budete se divit, jak moc jsou ruce prospěšné dokonce i při běhání.

Continue Reading

Trénink podle tempa

Často slýchávám otázku, jak rychle běhat v tréninku. Ačkoliv to není úplně jednoduché, můžeme se řídit jednoduchou pomůckou. Pro začínající běžce platí, že by měli běhat pomalu. Pomalu znamená 6:30 min/km a pomaleji. Ano, je to pomalé a nezáživné, ale z vlastních zkušeností vím, že to funguje. Je to prosté. Pomalým během budujete základní (obecnou) vytrvalost, která je základem pro každý vytrvalostní výkon. Pomalý běh navíc není tak vyčerpávající, takže se z prvního výběhu týden neléčíte, ale můžete další den běžet znova. Pokud si neumíte stanovit své pomalé tempo, vsaďte na povídání si při běhu. Ano přesně tak. Ideální rychlost je taková, když si při běhu můžete s někým povídat a výrazně se u toho nezadýcháte. V tomto případě si budujete základ, z kterého později budete čerpat v závodě. Pokud už běháte více, platí že obecnou vytrvalost si budujete při tempu o 60 až 75 sekund pomalejším oproti závodnímu, regenerační běh by měl být ještě pomalejší. Tempový trénink by měl probíhat ve specifickém tempu, ve kterém chci běžet daný závod, a to za předpokladu, že máte dostatečně vybudovanou obecnou vytrvalost.

Continue Reading

STRAVA

Před nějakou dobou jsme si s Martou založili Strava. Původně jenom jako nástroj pro uchovávání tréninků a jejich sdílení s ostatními sportovci. Ačkoliv ji má z našich přátel jen málokdo, stejně se našlo pár, které můžeme sledovat a oni zase nás. I když na dálku, můžeme spolu sdílet naše sportovní snažení. Hned na začátku jsme také objevili segmenty. Jsou to části tras, cest, kopce a další úseky, na kterých se můžete měřit s ostatními sportovci. Je to příjemné zpestření při tréninku. Jednou za čas si dáte některý z úseků trochu svižněji a snažíte se posunout v žebříčku o kousek výše. Další praktickou funkcí je sledování vybavení. U bot si můžete nastavit vzdálenost, po které dostanete upozornění, že už mají naběháno určitý počet kilometrů a je potřeba je vyměnit. To stejné jde i u kola. Praktické třeba pro pravidelný servis. Strava umožňuje měření tras i přímo přes mobilní aplikaci, které jsem využil jen párkrát, když jsem zapomněl nabít hodinky. Každopádně Strava přináší zajímavé soutěžení, sledování pokroku, sledování vybavení, a hlavně možnost sdílet výkony s ostatními. Pokud ji máte, můžete nás sledovat.

Marta: https://www.strava.com/athletes/18249830

Jakub: https://www.strava.com/athletes/17738486

Continue Reading